Film Výjimečný stav: Satirická komedie Jana Hřebejka se utápí v karikatuře a prázdné absurditě

Jan Hřebejk, známý svým citlivým zpracováním české reality, vstoupil s filmem Výjimečný stav na pole komedie, což u něj zatím nebylo obvyklé.

Tentokrát měl vzniknout snímek, který by formou satiry reflektoval současné společenské problémy a poukázal na rostoucí sílu dezinformací. Místo toho však Hřebejkovo nové dílo rozděluje publikum – a to nejen proto, že jeho styl vyvolává více zmatení než smíchu.

Snímek, v němž se mísí prvky grotesky, absurdního humoru a přehnané karikatury, naráží na limity uvěřitelnosti, čímž oslabuje svůj potenciál zasáhnout širší divácké publikum.

Hlavní hrdina ve smyšleném světě ztrácí kontakt s realitou

Hlavní postava Karla Berana, kterou ztvárňuje Ondřej Vetchý, je známý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu, vyslaný do fiktivní převážně muslimské země Kambur. Na první pohled by se mohlo zdát, že film nabízí příběh muže, který se stane obětí vlastního profesionálního a osobního zmatení.

Beran, ceněný reportér a držitel Zlatého mikrofonu, se ale brzy vrací z Kamburu zpět do Prahy kvůli osobním pochybnostem o věrnosti své partnerky (Tatiana Dyková).

V rámci svého „domácího vězení“ pak vysílá falešné zpravodajství, kde se snaží simulovat napjatou situaci v Kamburu. S pomocí hrnců, kufrů a různých domácích spotřebičů vytváří zpravodajský simulákrum, zatímco jeho posluchači netuší, že místo revoluce pokrývá reportérskou frašku z vlastní kuchyně.

Právě tento motiv měl být zdrojem humorného a kritického napětí, avšak kvůli přehnaným scénám ztrácí jakýkoli základ v realitě.

Satira na hranici absurdní komedie?

Ve snaze vytvořit sžíravou satiru o médiích a dezinformacích se tvůrci, Jan Hřebejk a scenárista Milan Tesař, pustili do extrémních karikatur, které vzdáleně připomínají styl komedií Zdeňka Trošky.

Beranova postava sice měla být odrazem novinářské elity, ale místo toho působí jako zmatený a zbrklý člověk, který se do centra pozornosti dostává spíše omylem než kvůli svým profesním kvalitám.

Stejným způsobem jsou vykresleny i další postavy. Bořek Slezáček zde hraje šéfa zpravodajství, který sice mluví několika světovými jazyky a má přehled o arabské poezii, ale v zásadních otázkách se nechává snadno zmanipulovat.

Jeho charakter vyznívá jako nelichotivý obraz současných médií, kde podle tvůrců funguje jen přetvářka a povrchnost.

Další postavy, jako učitel, kterého ztvárňuje Jaroslav Plesl, do snímku vnášejí atmosféru chaosu a nesmyslného groteskna. Pleslova role paranoidního souseda, který věří, že byl očipován, opět posouvá film do roviny, kde se realita rozplývá pod nánosem absurdity a přehnané komiky.

Tento styl může mít jistou přitažlivost pro fanoušky bláznivých komedií, ale pro diváky očekávající satiru s ostrým postřehem o dnešní společnosti zůstává příliš povrchní a groteskní.

Opravdu jde o satiru, nebo jen výsměch bez pointy?

Z oficiálních materiálů bylo možné vyčíst, že snímek měl sloužit jako kritika šíření dezinformací a manipulace s veřejným míněním. Výsledek však spíše připomíná pouhou parodii, která postrádá ostrou pointu a v podstatě ignoruje hloubku problematiky, kterou se původně snaží komentovat.

Tento deficit zřetelně vychází najevo i ve způsobu, jakým jsou vykresleny scény a dialogy – většina z nich je silně přehnaná a záměrně postavená tak, aby šokovala nebo vyvolávala absurdní dojem.

Mnozí diváci i kritici proto ve svých hodnoceních přirovnávají Výjimečný stav spíše ke karikaturní tvorbě Zdeňka Trošky než k filmům, které chtějí diváka pobavit a zároveň mu nabídnout nějaký intelektuální přesah.

Hřebejkův snímek se tak ocitá v podivném vakuu, kde se pokouší o společenskou reflexi, ale nakonec se zamotává do vlastních pokusů o neotřelý humor.

Místo společenské diagnózy spíše paralýza

Dobrá komedie má potenciál povzbudit diváka k zamyšlení nad sebou a světem kolem něj. Satira by měla být ostrá a přinášet určitou společenskou diagnózu, aby skutečně zasáhla své publikum. Ve filmu Výjimečný stav však zůstávají pokusy o humor a kritiku viset na povrchu.

Svět, který film vykresluje, je plný nemorálních postav, které se vyžívají v absurditách, zatímco divák těžko hledá způsob, jak se s nimi ztotožnit nebo pochopit jejich motivy.

Hřebejk a Tesař měli ambici vytvořit film s poselstvím, které však zůstalo jen prázdnou skořápkou. Ve výsledku tak Výjimečný stav více paralyzuje než inspiruje – chybí mu hloubka, která by dokázala divákům nabídnout nový pohled na svět, a místo toho předkládá jen řadu ztřeštěných situací, kde humor a realita nemohou najít společný základ.