Lunetic v 90. letech milovaly davy fanynek. Co dělají členové kapely dnes?

Byla doba, kdy skupinu Lunetic nešlo přehlédnout. Stačilo zapnout televizi, pustit rádio nebo otevřít „Bravíčko“ a byli tam. Čtyři kluci s nepřehlédnutelnými účesy, chytlavé písničky, plakáty v pokojích a fanynky, které na koncertech křičely tak hlasitě, že Česko na chvíli zažilo vlastní boybandovou horečku.

Dnes se nad tím dá pousmát. Jenže tehdy to byl opravdu fenomén. Lunetic nebyli jen další popová skupina. Pro mnoho lidí představovali kus dospívání, první hudební idoly a období, kdy se český showbyznys po svém snažil napodobit světové trendy. A povedlo se mu to víc, než by možná kdokoli čekal.

Hit, který změnil všechno

Přitom jejich začátky nebyly nijak velkolepé. U zrodu Luneticu stáli v polovině devadesátých let Martin Kocián a Aleš Lehký, kteří nejdřív vystupovali hlavně jako taneční skupina na diskotékách. Až později se k nim přidali David Škach a Václav Jelínek. Právě v této čtveřici pak vznikla sestava, která se během několika let zapsala do české popové historie.

Zásadní zlom přišel ve chvíli, kdy si kapely všiml producent Stano Šimor. Do té doby Lunetic zkoušeli zpívat i anglicky, ale teprve čeština jim otevřela cestu k širokému publiku. Najednou nepůsobili jako vzdálená kopie zahraničních boybandů, ale jako domácí skupina, které lidé rozuměli a která jim byla mnohem bližší.

A pak přišla píseň „Máma“, kterou napsali Stano Šimor a David Škach. Právě ta z Luneticu udělala během krátké doby jeden z největších popových fenoménů konce devadesátých let. Byl to jednoduchý, zapamatovatelný a citově přímočarý hit. Nic složitého, žádná velká hudební filozofie. Jen skladba, kterou si lidé snadno zapamatovali a kterou bylo možné zpívat po prvním poslechu. A přesně takové písně často přežijí nejdéle.

Sláva přišla až příliš rychle

Lunetic tehdy vystřelili nahoru obrovskou rychlostí. Koncerty, rozhovory, televizní vystoupení, hitparády, autogramiády, fanynky, cestování po celé republice. Zvenku to vypadalo jako splněný sen. Kdo by nechtěl být mladý, slavný a obdivovaný? Jenže právě tady se začíná ukazovat i druhá strana celého příběhu.

Sláva, která přijde příliš rychle, nemusí být jen odměna. Může to být také tlak, na který člověk není připravený. A členové Luneticu byli v době největšího úspěchu velmi mladí. Najednou měli ochranku, téměř žádné soukromí a program, který se točil kolem koncertů, médií a očekávání fanoušků. To není běžný život. A už vůbec ne pro někoho, kdo ještě před chvílí fungoval jako obyčejný kluk z běžného prostředí.

Vrchol slávy a první pády

Kapela nějaký čas držela tempo. Vydávala další desky, objevovala se v televizi a patřila k nejviditelnějším jménům domácí popové scény. Jenže uvnitř se postupně hromadila únava, osobní problémy a napětí. A přesně v takových chvílích se ukazuje, jestli je kapela skutečně pevná, nebo jestli ji drží hlavně vlna popularity.

U Luneticu se ale postupně ukázalo, že takový tlak nejde vydržet donekonečna. Na začátku nového tisíciletí se kapela začala rozpadat zevnitř. Nejčastěji se v této souvislosti mluvilo o Martinu Kociánovi. Měl problémy s drogami, nebyl spolehlivý a původní sestava kvůli tomu už nedokázala fungovat tak jako dřív.

A právě Martin Kocián je dodnes nejkomplikovanější postavou celého příběhu. Na vrcholu slávy byl jednou z tváří kapely, kterou fanoušci milovali. Později se ale jeho život začal ubírat mnohem temnějším směrem. Boj se závislostí, osobní pády, pokusy o návrat a mediální pozornost, která už nebyla spojená s hudbou, ale spíš s jeho problémy.

Lunetic přežili vlastní rozpad

Po rozpadu původní sestavy v roce 2003 se každý z členů vydal trochu jinou cestou. Aleš Lehký zůstal viditelný i mimo hudbu, hlavně díky moderování Snídaně s Novou na TV Nova. David Škach se víc stáhl do soukromí a rodinného života. Václav Jelínek se dál držel hudby, zkusil sólovou tvorbu a vybudoval si i vlastní zázemí pro nahrávání. Martin Kocián byl naopak dlouho spojený hlavně s osobními problémy, závislostí a opakovanými pokusy vrátit se zpět.

Lunetic ale úplně nezmizel. Po letech se kapela několikrát vrátila na pódia a v některých obdobích u toho byl i Kocián. Například při návratu kolem výročí hitu „Máma“ se mluvilo o plné čtyřčlenné sestavě. Jenže dlouhodobě to nefungovalo. Kociánovy problémy a nespolehlivost se znovu vracely a současný Lunetic už stojí hlavně na trojici Aleš Lehký, David Škach a Václav Jelínek.

A právě v této podobě kapela funguje dodnes. Ne jako mladá senzace, která chce znovu dobývat hitparády, ale jako skupina, která dobře ví, co na ní lidé pořád mají rádi. Staré hity, vzpomínky na devadesátky a atmosféru doby, kdy televizní hitparády měly obrovskou sílu a plakát oblíbené kapely v pokoji znamenal skoro malý poklad.

Nostalgie ano, ale ne za každou cenu

Na podobném návratu přitom není nic zvláštního ani laciného. Nostalgie má v hudbě velkou sílu. Lidé nechodí na koncerty Luneticu kvůli tomu, že by čekali moderní pop podle dnešních trendů. Chtějí se na chvíli vrátit do doby, kdy byli mladší, znali refrény nazpaměť a Lunetic pro ně nebyl jen kapelou, ale součástí dospívání.

Dnešní publikum Luneticu už samozřejmě vypadá jinak. Někdejší fanynky jsou dospělé ženy, často matky. Některé přijdou s kamarádkami, jiné s partnery, některé možná i s dětmi. A v tom je kouzlo celého návratu. Nejde jen o kapelu na pódiu, ale o společnou paměť jedné generace.

A právě tady se vrací jméno Martin Kocián. Pro mnoho fanoušků k Luneticu pořád patří, protože původní čtyřčlenná sestava byla ta, kterou si pamatují z doby největší slávy. Jenže jeho návrat není jednoduchá věc. Minulost se nedá jen odsunout stranou a kapela má za sebou zkušenosti, ke kterým se zřejmě nechce vracet.

Fanoušci sice berou původní sestavu jako tu nejslavnější, ale pro Aleše, Davida a Václava nejde jen o hezkou vzpomínku. Potřebují vědět, že se na člověka mohou spolehnout, že zvládne koncerty a že bude fungovat i mimo pódium.

Co dělají kluci z Luneticu dnes?

Co se tedy s Luneticem stalo? Vlastně skoro všechno, co se může stát kapele, kterou sláva zasáhne příliš rychle. Nejdřív přišel obrovský úspěch, vyprodané koncerty, televizní pořady a fanoušci na každém kroku. Pak únava, osobní problémy a postupný rozpad. Jenže Lunetic se úplně neztratil. Po pauze se vrátil na pódia a časem se z něj stala kapela, která už nesází na dobývání hitparád, ale hlavně na silnou vzpomínku jedné generace.

A kde jsou dnes jednotliví členové? Aleš Lehký zůstal viditelný i mimo kapelu. Řadu let moderoval Snídani s Novou a vedle toho dál vystupoval s Luneticem. David Škach se po rozpadu stáhl víc do soukromí. Zkoušel i podnikání, otevřel si čajovnu v Teplicích, později odešel do Anglie a pracoval tam na prasečí farmě. Václav Jelínek zůstal nejvíc napojený na hudbu. Věnoval se vlastní tvorbě, hudební produkci a vybudoval si nahrávací studio, kde vznikala i pozdější tvorba Luneticu.

Dnes už jsou Aleš, David a Václav hlavně tátové a chlapi ve středním věku, ne idoly z plakátů v pokojích náctiletých fanynek. Právě na tom ale jejich současný návrat stojí. V klipu k novému singlu „Sdílej“, který vyšel 16. května 2025, se ukázali i se svými dětmi a dali tím jasně najevo, že už nechtějí hrát na stejnou kartu jako v devadesátkách. Tehdy byli symbolem klučičí popové horečky. Dnes spíš připomínají, že člověk může zestárnout spolu se svým publikem a pořád mít co říct.

Martin Kocián zůstává samostatnou kapitolou. Dnes se objevuje hlavně kolem organizace Clash, kde nastupuje do zápasů, a na sociálních sítích se prezentuje také jako MC, tanečník, speaker, barman a zpěvák. Zároveň o sobě mluví velmi otevřeně. Přiznává problémy se závislostí a netají se tím, že by se k Luneticu rád vrátil. Jenže současná kapela už funguje hlavně bez něj.

Refrény, které přežily devadesátky

Lunetic možná nikdy nebyli kapelou, kterou by rozebírali hudební kritici. Jejich písně nestály na složitých aranžích ani hlubokých textech. Jenže u populární hudby často rozhoduje něco úplně jiného. Správný čas, správná emoce a refrén, který si lidé zapamatují po prvním poslechu. A přesně v tom měl Lunetic obrovskou sílu.

Když dnes zazní „Máma“, není to jen starý hit z rádia. Pro mnoho lidí je to signál, že se na pár minut mohou vrátit do vlastního dospívání. Lunetic už dávno nejsou čtyři kluci na vrcholu popové horečky. Zůstali ale kapelou, která jedné generaci připomíná, jak znělo její mládí.