„Byl jsem zralý na léčebnu“: Exkluzivní rozhovor s tvůrcem STN o temné stránce natáčení zpovědí

Moc toho nenamluví. Ale když někdo začne mluvit k němu, většinou neví, kdy přestat. Možná právě proto, že u něj není třeba křičet, přerušovat se ani si nic dokazovat.

STN, vlastním jménem Petr Purmenský, není klasický novinář, ani typický youtuber. Nevkládá emoce, nehoní se za lajky, nedělá show. Sedí naproti lidem, kteří většinou nemají komu co říct – protože jim nikdo nedává prostor.

Trestanci, oběti, lidé na okraji společnosti, i lidé, kteří dělají „neviditelnou“, těžkou práci. Místo výbuchů emocí a ostrých titulků nabízí klid. A právě tím přitahuje statisíce diváků.

Kdo je člověk, který dává prostor jiným, ale sám se drží v ústraní? Přesně o tom bude tento rozhovor. Uvolněný, na pohodu. A tentokrát bude mluvit on.

Petře, vítej u nás! Jsem ráda, že jsi dnes výjimečně na druhé straně stolu. Co tě vlastně přivedlo k natáčení těchto klidných, syrových rozhovorů? Vzpomeneš si na úplně první impuls?

Přišlo to ke mně vlastně úplně samo – u povolání stejně jako předtím u zpovědí trestanců nebo obětí. Prostě se mi ozval člověk, že seděl v base, byl obětí trestného činu, nebo měl zajímavé povolání, a já neměl důvod s ním nenatočit rozhovor. Občas je fajn být v tomhle trochu „yes man“. Od všech rozhovorů tohoto typu mě moje okolí spíš zrazovalo, ale díkybohu jsem je nikdy neposlouchal.

Na první pohled působíš hrozně klidně. Ale sedíš naproti trestancům nebo lidem, kteří zažili šílené věci. Není to na tebe občas moc? Jak to zvládáš po psychické stránce?

Jednu dobu, hlavně když jsem ve velkém natáčel sérii „Zpověď obětí“, jsem byl zralý tak na protialkoholní léčebnu. Došlo mi ale, že všechny pocity se nedají zahnat do suterénu mojí hlavy – a že je mnohem lepší si tím projít.

V současnosti mi hodně pomáhá i to, že jsem ty tíživé zpovědi trestanců a především obětí naředil rozhovory s lidmi, kteří mají zajímavé povolání. A to bývá většinou mnohem veselejší povídání.

Máš za sebou rozhovory se zločinci, oběťmi i lidmi s extrémními povoláními. Co tě při natáčení za celou dobu překvapilo úplně nejvíc?

Nejvíc asi to, že jsem si vytvořil pocit, že každá druhá holka má nějakou negativní zkušenost se sexuálním obtěžováním jakéhokoli druhu. A pak jsem zjistil, že to není jen pocit – ale že realita bude ještě o dost horší.

Nejsi novinář, nejsi moderátor. Jak by ses vlastně popsal sám?

Měl jsem v životě prostě štěstí na lidi a nebál jsem se říkat ano. Vím, že dnes je módní učit se říkat ne, ale já byl vždycky spíš empatický a otevřený všemu a všem. Mockrát jsem se spálil, ale zároveň mi to otevřelo spoustu dveří. A tak jsem tady. Nejsem nikdo a nic, ale svým způsobem rozumím všem.

Působíš dojmem, že nehodnotíš. Ale musel být někdo, u koho tě to fakt vnitřně štvalo. Stalo se ti to někdy?

V poslední době mi utkvěl případ kluka, který dřív pracoval jako prodejce aut v autorizované prodejně. Přišel upřímně a se srdcem na dlani s tím, že chce všechno říct a narovnat si karmu. A já ho tak i bral. Jenže přede mnou seděl fajn kluk, který ale bez mrknutí oka vyprávěl všechny ty prasárny, co dělal.

Ne že bych měl chuť ho nějak konfrontovat – byl jsem mu vděčný, že našel odvahu přijít a vyzpovídat se. To chtělo kuráž. Ale místy jsem to fakt těžce rozdýchával.

Jak si vybíráš hosty? Máš tým, nebo ti lidi prostě píšou sami?

V 99 % případů mi lidé napíšou sami. Mám pořád hromadu nevyřízených e-mailů a zpráv, které se neustále hromadí, a všem, které jsem zatím nemohl přijmout, se ze srdce omlouvám.

Co říká tvoje okolí na to, co děláš? Rodiče, kamarádi… nebo třeba soused?

Rodina je velmi ráda, že už s kamarádem Peťanem (kterému vděčím za mnohé!) neblijeme do kýblu při YouTube challengích, ale že dělám něco smysluplnějšího. Nelituju ale ničeho – stovky spokojených lidí, kterým naše ztřeštěnosti pomáhaly překonat každodenní starosti, za to stojí.

A co se týče sousedů – v poslední době mě na chodbě často zastavují lidé staršího věku a ptají se na moji práci a rozhovory. I to svědčí o tom, že věková demografie mého publika se výrazně mění, a to mě opravdu těší.

Zůstáváš po natáčení s hosty v kontaktu? Ozývají se ti zpětně?

Zůstávám v kontaktu, jak jen to jde. Rozhovorů už bude skoro stovka, takže se samozřejmě nedá naplno věnovat úplně každému. Ale když se na mě někdo obrátí s prosbou a je v mých silách mu pomoci, neodmítám. Oni pomohli mně – tím, že byli upřímní a přišli ke mně s důvěrou sdílet svůj příběh. A za to jim budu navždy vděčný.

Co tě nejvíc překvapilo na reakcích diváků? Napsal ti třeba někdo něco, co ti utkvělo v hlavě?

Nejvíc mě bolely reakce na znásilněné holky, kde lidé psali, že si za to můžou samy – z všemožných důvodů. Prostě klasické vinění obětí. To je, slušně řečeno, na poblití. A podle mě tohle nemůže posoudit nikdo jiný než ten, kdo má podobnou zkušenost.

A teď z úplně jiného soudku… jak vypadá tvůj ideální den bez kamery? Kde si nejlíp odpočineš?

S rodinou, třeba se synkem při lovu pokémonů. Nebo v kině – chodím klidně i sám. Protože kdo neumí být sám se sebou, ten si podle mě v životě nezaslouží ani nikoho dalšího.

Petře, díky moc za tvůj čas. Bylo skvělé tě poznat i z druhé strany – tentokrát ne jako toho, kdo naslouchá, ale jako toho, komu stojí za to naslouchat. Ať se ti daří.

STN zůstává stejný i mimo kameru – klidný, přemýšlivý a pozorný. Nepotřebuje být středem pozornosti a když už něco řekne, není to proto, aby zaplnil ticho, ale protože má co říct.

Ačkoliv tvrdí, že radši naslouchá, tento rozhovor ukázal, že za mikrofonem nesedí jen technik nebo sběratel výpovědí. Sedí tam člověk, který chápe, jaké to je být slyšen – a co všechno to může znamenat.