Dne 8. května 2025 se v české kultuře něco zlomilo. V ten den zemřel Jiří Bartoška. Bylo mu 78 let. A s jeho odchodem nezmizel jen herec nebo prezident festivalu. Odešel člověk, který měl styl. Charisma. A taky odvahu být svůj. Vždycky.
Jiří Bartoška se narodil v Děčíně, 24. března 1947. Herectví vystudoval na JAMU v Brně, ale to byl teprve začátek. Začínal v Divadle na provázku. Potom Ústí a Činoherní studio – dravé, syrové, poctivé divadlo. A pak Praha – Divadlo Na zábradlí.
A když přišla devadesátá léta, sbalil se. Odejít nebylo jednoduché, ale měl jasno. Založil Divadlo Bez zábradlí. Věřil tomu a šel si za tím.
Publikum si ho ale zamilovalo i mimo jeviště – na plátně, v televizi, i jako vypravěče v dokumentech. Jeho role ve filmech Je třeba zabít Sekala, Všichni moji blízcí nebo Teorie tygra zůstávají v paměti. A hlas? Ten se nedal přeslechnout. Hluboký, klidný, pevný. Stejně jako on.
Od roku 1994 spojoval své jméno s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. Třicet let – neskutečná doba. Vary díky němu ožily. Z provinční přehlídky se stala prestižní událost, kam jezdili filmaři z celého světa. A Bartoška? Ten byl uprostřed všeho.
I bez plynulé angličtiny si získával přátele napříč kontinenty. Protože na řeč těla, upřímnost a šarm není potřeba slovník. Byl jako magnet. Přirozený, nenucený, pořád svůj.
Doma byl v Praze. V Maiselově ulici, v bytě, kde dřív žil Oldřich Nový. Obdivoval ho. A s nadsázkou říkával, že by si přál v tom bytě jednou i zemřít. A stalo se. Odešel tam, kde to miloval. V pokoji plném vzpomínek, s rodinou po boku. Důstojně. Tiše. Ale s grácií, která byla jen jeho.
S manželkou Andreou prožil víc než padesát let. Archeoložka, která stála vždy v pozadí. Ale pevně. Společně vychovali dvě děti, Kateřinu a Janka. A v posledních letech se Jiří proměnil v hrdého dědečka.
Andulku miloval. A jak sám řekl: „Rodiče jsou od toho, aby vychovávali. Babičky a dědečci od toho, aby rozmazlovali.“ Bavilo ho to. A dělal to s radostí.
Nemoc přišla nenápadně. Ale byla zákeřná. Jiří Bartoška o ní nemluvil. Nechtěl být litován. Nechtěl být viděn slabý. Poslední týdny už jen zůstával doma, bolesti tlumilo morfium. Ale úsměv nezmizel. Ani klid. Když se neukázal na tiskové konferenci k festivalu, oficiálně měl covid. Blízcí ale věděli, že jde o víc. A on sám to věděl taky.
Týden před smrtí se ještě potkal s Markem Ebenem. Dlouholetý kolega, soused, přítel. A právě jemu svěřil to, co považoval za důležité.
„Jiří měl na této schůzce Markovi říci, že kdyby se s ním cokoliv stalo, aby to byl on, kdo převezme karlovarský festival,“ prozradil pro deník Blesk důvěryhodný zdroj z České televize. Krátká věta, ale s velkou váhou.
Eben později přiznal, že mu bude chybět. Všechno. Jeho smích. Ta typická nervozita před publikem. A ta ruka zaražená hluboko v kapse.
Zpráva o jeho smrti zasáhla celou republiku. Rodinu, přátele, kulturní scénu. Ale i lidi, kteří ho znali jen z plátna. Bartoška totiž nebyl jen herec. V listopadu 1989 stál na pódiu a oznamoval Havlovu kandidaturu. Podepsal antichartu, ale pak i Několik vět. Nebál se vystoupit, když šlo o demokracii. Měl hlas. A nebál se ho použít.
Byl silný, ale lidský. Známý, ale pokorný. Kouřil padesát cigaret denně, miloval jednoduché radosti a rozdával smích. A i když už tady není, jeho hlas zůstává. V dokumentech. V paměti. V srdcích. A ve festivalu, který bude dál nést jeho rukopis.
Některé jazykové úpravy byly provedeny pomocí AI.