V pátek odpoledne se ve strašnickém krematoriu uskuteční tiché a důstojné rozloučení s Patrikem Hezuckým. Mužem, jehož hlas po desetiletí provázel rána statisíců posluchačů. Odešel ve věku 55 let a zanechal po sobě prázdno, které jen těžko někdo zaplní. Poslední sbohem bude chvílí vzpomínek, emocí i hlubokého respektu.
Přípravy začaly už den předem. Nešlo jen o květiny a svíčky, ale i o techniku – před krematoriem se stavěly velkoplošné obrazovky. Dovnitř do smuteční síně se totiž veřejnost nedostane. Ale právě díky obrazovkám bude moct každý, kdo bude chtít, sledovat celý obřad přímo na místě. A i když je to jen „na dálku“, pocit sdílené přítomnosti bude silný.
Rozloučení přes obrazovky
Před budovou navíc vznikne pietní místo s Patrikovou fotografií. Tam lidé zapálí svíčku, položí květinu, zastaví se. Třeba i jen na pár minut, v tichu, které řekne víc než slova. A že těch slov za poslední dny zaznělo hodně.
Třeba ve čtvrtek ráno. Evropa 2 odvysílala speciální ranní show věnovanou právě Patrikovi. Leoš Mareš se vrátil po krátké pauze a spolu s kolegy i hosty vzpomínal. Pouštěli si staré záznamy, připomínali si společné zážitky a taky prozradili jednu důležitou věc: kdo promluví na pohřbu.
Jeden hlas za všechny
A odpověď byla překvapivě jednoduchá: nikdo jiný než Libor Bouček. A bude mluvit sám. „Rozhodli jsme se, že to bude jen on. Nikdo jiný by to nezvládl,“ řekl ve vysílání Leoš. A má pravdu. Bouček patřil k těm, kdo Patrika znali nejen profesně, ale i lidsky. Jeho slova ze studia už naznačila, že to nebude lehké. „Byl to člověk, který měl obrovskou životní moudrost a podával ji vidlemi. Zažili jsme to úplně všichni. Je absolutně nenahraditelný,“ řekl.
A právě takový byl i Patrik. Nepřetvařoval se, na nic si nehrál. A přesto – nebo právě proto – si ho lidé oblíbili. Každé ráno byl „tam“, v rádiu, jako součást domácností, cest do práce, prvních doušků kávy. Vtipný, pohotový, ale nikdy přehnaný. Prostě člověk, kterého byste chtěli mít vedle sebe na grilovačce i při těžkém dni.
Pocta místo formálnosti
Rozloučení, které se chystá, nebude přehlídkou formálností. Bude to pocta. Rozhodnutí dát slovo jen jednomu člověku působí neokázale, a přitom silně. V době, kdy jsme zvyklí na dlouhé projevy a seznamy hostů, je právě tato jednoduchost odzbrojující.
Rozloučení s Patrikem bude chvílí smutku. Ale taky vděku. Za roky, které nám dal. Za slova, která zněla v našich ránech. A za to, že i když jeho hlas utichl, zůstává s námi. V nahrávkách, ve vzpomínkách – a v tom, jak nás ovlivnil. Tak tedy sbohem, Patriku. A díky.
Zdroje: